Elektrofonické varhany PETROF Pastorale B50 a Z70

Povězme si něco o principu tohoto elekrofonického skvostu, u něhož by mnohý čekal a to zcela oprávněně paralelu s Hammondovými generátorovými varhanami.
Jak to ale v historii bývá, ani slovutné Hammondky nejsou principielní originál.
Historie vzniku principu sahá až do roku 1838 do Švýcarska k panu Dellezenemovi, který publikoval generování tónů pomocí otáčejícího se ocelového kola a elektromagnetu. Pro nezasvěcené je zde třeba upozornit na fakt, že trvalo ještě cca 40 let, než pan Edison rosvítil svou první žárovku.
Na tomto principu postavil v roce 1906 Američan Thaddeus Cahill snad první nástroj pro hudební produkci, a to zprostředkovanou pomocí telefonní sítě, neboť nebylo tehdy lepšího elektromagnetického měniče než sluchátka, nazvaný "Dynamophon".
Následně dostávaly nástroje klávesy, byly studovány metody generování a zabarvování tónu a další problematika.
To jsme se dostali až k panu Hammondovi.




Petrof Pastorale B50

Nyní je nutno zcela odbočit, protože problematika Hammondových varhan bude popsána jinde, i když pricipielně a elektricky jsou téměř shodné s Pastoralemi.
Ještě než začnu popisovat celou genesi, chtěl bych omluvit případné drobné nepřesnosti týkající se historických faktů, neboť jak jistě uznáte něco vody již uplynulo, nikdo není neomylný a aby toho nebylo dost, celou historii píši na základě otcova vyprávění a pozůstatků materiálů, vlastních zkušeností, i když coby chlapec malý jsem něco hodin strávil na Pouchově, či služebních cestách s otcem a tehdy učedníkem V. Kuntem. Prosím tedy o schovívavost případné aktéry za drobné nepřesnosti a mohu slíbit přesnost v technické části.


U nás v Čechách, si s licencemi, či autorskými právy hlavu moc neděláme (považte jaký se psal rok), a tak když dostal zaměstnanec tehdejšího TESLA - Výzkumného ústavu, Kinoaparatury, Oldřich Zachař společně s prof. Otou Čermákem nápad pokusit se o jakési napodobení Hammondových varhan, o kterých údajně pouze četl v americkém časopisu o elektronice, nikoho tato paralela neudivila a nikdo jí ani nezmínil, spíše byla tendence přisoudit O. Zachařovi identický nápad s nepatrně odlišným technickým řešením.


Traduje se, že sice neměl žádné podklady, schémata od Hammondek a tedy ani provedení generátoru, počty fonických kol, včetně těch vyvažovacích a táhel pro aditivní syntézu mu prý nebyly známy, snad pouze principielně, o tom bych mohli jistě polemizovat, podobnost je totiž přímo děsivá, což však nic neubírá na genialitě a preciznosti jejich provedení, avšak rovněž tak se traduje, že proběhlo právě v tomto smyslu jednání s firmou Hammond, která se proti autorství ohradila, avšak zcela na licho, psala se padesátá léta, i propaganda jistě udělala své...

Varhany, které stavěl přes čtyři roky a které dokončil v roce 1957 nesly název RWZ (po otci O. Zachaře) a byly prakticky pro svou obrovskou hmotnost imobilní, přesto ale prof. Čermák s tímto 300 kg monstrem absolvoval řadu koncertů v Československé republice. Při své poslední koncertní cestě však svůj výtvor zaplatil životem při autonehodě dne 21.8.1963, následkem čehož byl i konec existence RWZ, což je nesporně velká škoda, protože i přes některé "nedokonalosti" v mnohých parametrech prý překonávaly i Hammondovy varhany (těžko dnes posoudit, záznam Tatranských Pastoralí hraný na RWZ znám, je však v takové technické kvalitě, že je sporné objektivně posoudit kvalitu zvuku, od otce, který varhany viděl i slyšel vím, že varhany měly hned několik ne nepodstatných nedostatků), ale svým precizním technickým provedením by mohly být i dnes (nebo spíše právě dnes) vzorem všem dnešním výrobcům hudební elektroniky, minimálně však byly technickým unikátem.
Zde se musím přiznat, že některé výtky pana J. Křivky v časopisu Muzikus mne vedli k dalšíhu bádání a hledání informací o RWZ, které jsem nalezl (!) a o něž se chci podělit v připravovaném popisu historickém i technickém...


V té době již vyvíjely Československé hudební nástroje n. p. Hradec Králové (zde si řekněme, že není možno je slučovat se značkou PETROF) vlastní verzi elektrofonického nástroje, který dostal přezdívku "Včelín".
Tyto dvě skutečnosti, bratr O.Zachaře Bohumil a jakýsi impuls vycházející od R. Rokla, pro kterého v té době můj otec stavěl varhany a pochopitelné snaze Československých hudebních nástrojů n.p. o vlastní výrobu, vedly k imaginárnímu výběrovému řízení, na základě něhož byla na Pouchově (městská část H.K.) zahájena polosériová výroba nebo lépe vývoj a následná výroba elektrofonických varhan Pastorale, postavených právě na technickém řešení RWZ, avšak s poměrně značnými úpravami v elektronické části.
Vedením tohoto oddělení byl jmenován již dříve zmiňovaný Bohumil Zachař.
Otci byla přisouzena role, dnes by se řeklo konstruktéra - vývojáře elektro.
A tak partička osmnácti lidí (včetně uklízečky) dala vzniknout nástroji, který zcela změnil náhled na pojem elektronického (i když v tomto případě elektromechanického) vytváření a zpracování zvuku.


Realizační tým "Pastorale", ČSHN Hradec Králové: B. Zachař - vedoucí >> V. Petrovický - elektro, >> V. Horák - mistr >> V. Kunt (dnes majitel hudební firmy MES) souběžně s panem Karlem Zelinkou zajišťovali mechanické práce a následně cca sedm mechaniček (včetně dcery pana Petrofa Oliny), které prováděly kompletaci jednotlivých dílů.
Jiří Hájek - strojní oddělení a jemu k ruce cca šest pomocníků.


Nyní si povězme o mechanickém a elektrickém provedení varhan.
Základ, jakýsi "Deux et Machina", tvoří mechanický tonový generátor, tzv. generátorová kola, poháněná synchronním elektromotorem PAPST 220V/1500ot./min., napájeným a tím pádem pochopitelně také synchronizovaným ze sítě.
Tuto vlastnost, tj. synchronní chod se síťovým kmitočtem řešil i Hammond, neboť stabilita sítě není vždy ideální a možnost doladění nástroje je nulová, předřazeným generátorem (defacto zpětnovazebním zesilovačem s 220V výstupem, v Americe 117V) s mechanickou vibrační ladičkou (jeden exemplář se zachoval i v našem vlastnictví). U Pastoralí se však používal pouze u verzí upravených otcem pro potřeby bigbaeťáků.
Generátorová kola jsou na rozdíl od Hammondek, u kterých jsou podélně roztáčena přes odpružené mezikolo hnací hřídelí, otočena o 90 stupňů a generátor nemá startovací asynchronní motor, známý rovněž ze starších Hammondek.
Generátor je tvořen 96 tónovými koly (91 tonových, 5 zbývajících slouží pouze k vyvážení, opět shoda s Hammondem) a stejným počtem elektromagnetických snímačů se seriovými odlaďovacími LC články pro převod impedance (nízká impedance), které jsou přes klávesy manuálů a rejstříkové presety (registry) připojeny kabelem k směšovacím transformátorům, nožní manuál má vlastní. Každá klávesa má devět kontaktů, ke kterým jsou v přesně daném schématu připojeny tónové výstupy generátoru. Právě poměr těchto složek tvoří tzv. aditivní syntézu, chcete-li změnu barev tónů vznikající fázovými a modulačními jevy.




Mechanický tónový generátor

Tónový generátor je rozdělen následovně podle oktáv, počtu kol, rozsahu tónu a počtu zubů na kolech: C1: 12x, C - H, 2 / C: 12x, C - H, 4 / C: 7x, C - Fis, 8 / C: 5x, C - h, 8 / C1: 12x, c - h, 16 / C2: 12x, c - h, 33 / C3: 12x, c - h, 64 / C4: 12x, c - h, 128 / C5: 7x, c - Fis, 192.


Rovněž Pastorále mají onen charakteristický zvuk daný nestejnoměrným sepnutím kontaktů a kliksy jako Hammondky a po nastartování vrní.
Jednotliné rejstříky jsou voleny černými klávesami (u horního manuálu vlevo, u dolního vpravo) nebo po zařazení poslední klávesy táhly, známými u Hammondek jako DRAWBARS, které volí jednotlivé poměry složek a tím i barvu plynule, vlevo dole je spínání tremola a perkusí kolíbkovými přepínači.
U typu B50 nebylo ještě možné celkový zvuk doupravit hallem, byl použit až ve verzi B70, které se stavěly pro Čs. televizi Praha. Použitý dozvuk byl pružinový, ve dvoupružinovém protisměrném vinutí (dvojitá Hammond péra).
Vibrační linka (dnes by se řeklo spíše Flanger či Phaser) je mechanickou součástí hnaného soukolí a je umístěno zcela vpravo u generátoru.
Toto umístění není rovněž totožné mechanicky s Hammondkami, ale elektrická část je dokonalou replikou.

Elektromagnetické snímače

Hlavní část tvoři rotor, poháněný generátorovým motorem s mechanickými křidélky, která zapadaji do protipólu na statoru a tvoří tak vlasně kondenzátor se vzduchovým dielektrikem (rotační kapacitní spínač pro vibrační linku).
Jednotlivé plošky statorového kondenzátoru jsou připojeny k RLC článkům, které tvoří rezonanční články s proměnným Q, které při průchodu signálu způsobují vibráto efekt.
Varhany mají tři manuály, horní, rozsah c - Fis5, 61 kláves, 1 out, 1 volná kombinace, 10 pevných kombinací (registrů) a 49, 60 spínačů, dolní, rozsah c - Fis5, 61 kláves, 1 out, 1 volná kombinace, 11 pevných kombinací (registrů) a 49, 60 spínačů a jeden oktávový nožní s rozsahem C - C, 13 spínačů.
Vpravo od nožního manuálu je umístěn Expression pedal pro řízení celkové hlasitosti.
Ten je opět řešen jako vzduchový kondenzátor, protože v době výroby nebylo možno sehnat kvalitou odpovídající potenciometr a toto řešení rovněž eliminuje nežádoucí praskoty při přestavování. Experimentovalo se i s fotoelektrickou regulací pomocí fotoodporu, ale ani ta se neosvědčila.


Elektronickým srdcem je elektronkový zesilovač z TESLY Vráble, sériový AZK405 neboli MONO50 s mnoha úpravami, jakými jsou například obvody perkusí a zmíněného tremola, kapacitní regulace hlasitosti, záměna elektronek ECC82 za ECC83 (větší strmost) atd.
Výkonovým výstupem, přes impedanční přizpůsobení je napájena dvojice 12-ti palcových reproduktorů ARO835 umístěných ve spodní dolní části nástroje (otočených na nohy hráče) v deskové ozvučnici.
U verze B50 není v celé signálové cestě použit jediný polovodič, teprve verze Z70 měla "vylepšení", náhradou některých elektronek tranzistory.
Oproti originálu nemají varhany standardně ani linkový ani Leslie výstup (rovněž předmět otcových úprav mimo ČSHN).


Celý nástroj je umístěn do dřevěnné lakované skříně s odemykatelnou a odnímatelnou zadní deskou, pro přístup k maznicím, elektronice a veškerým nastavovacím prvkům.
Varhany byly primárně určeny pro koncertní, obřadní a smuteční síně, nahrávací studia Československého rozhlasu, ČS televize, nikoliv tedy pro produkci "živé muziky" a tomu také odpovídá celkově nemobilní charakter.
Rovněž cena varham nebyla rozhodně v tu dobu (léta 69-73) nijak nízká, pohybovala se okolo ceny dvou osobních automobilů Škoda, cca tedy 78000,-.
Taktéž použití značky PETROF bylo spíše obchodně maskovací tah, neboť závod ČSHN použil tuto značku klavírů pouze pro jakési zviditelnění na trhu, několik kusů se dokonce prodalo do zahraničí.
Váha nástroje je rovněž uctivá - 125kg.


V roce 1973 bylo rozhodnuto o ukončení výroby (ukončena 1974) a přesunutí výroby klávesových nástrojů jako takových (výjma pian a klavírů) do bývalé NDR, závodu Vermona. Tento záměr však již nebyl realizován.
Varhany se vyráběly ve dvou provedeních, a to B50 (viz. popis) a o jednu oktávu delší Z70.
Naše vlastní nástroje se podařilo zachránit jednak ze Smuteční síně ve Svitavách, kde byly od roku 1978 (B50, instalovány 1973 - světlé provedení) odstaveny, ale díky porozumění a péči pana správce, servisu pánů V. Kunta a následně J. Beneše, a také díky tomu, že varhany nebylo možno běžným způsobem odstěhovat (neprošly schodištěm) udržovány ve stavu více než dobrém, uvažte, že po cca 20 letech naběhl generátor po krátkém zaváhání do konstantních otáček a celé varhany byly v tu chvíli funkční (servis na nich pochopitelně byl nutný), dále od soukromé osoby z Poličky (B50, z roku 1969 - tmavé provedení), následně pak z pozůstalosti pana Aloise Bukovjana (Z70, instalovány v roce 1974), takže vlastníme jako jediní kompletní sbírku výrobního programu hradeckého PETROFu.


A ještě jednu věc na závěr... Je to fakt paráda, jen mě velice mrzí, že ani po několikaleté snaze o vydání těchto materiálů (na základě žádosti od V. Švandy a po dohodě s ním) v časopisu Muzikus je stále připravovaný seriál pouze utopií, ba naopak Muzikus se pokouší v článcích "hudebního guru" Jiřího Křivky (který i přes naši výzvu, aby dal rovněž prostor lidem, kteří tento nástroj tvořili a vyráběli, odmítl) a tzv. "Almaře strýčka Yllase" tento nástroj diskreditovat "odbornými posudky" lidí, kteří jej nikdy neviděli, natož aby ho slyšeli, a tak budíš připsáno ke cti, že velký fanda a nadšenec ing. Milan Guštar PhDr. po osobní návštěvě, kdy si na Pastorále zahrál, konzultaci s otcem a mnou, věnuje jednu kapitolu ve své knize a článek v Muzikusu i tomuto skvostu!

Autor: Vladimír Petrovický ml.

Odb.spolupráce: Vladimír Petrovický st.

Foto: Czechkeys.blog.cz

Jon Lord: Som zabávač, ľudí nevychovávam

Britská skupina Deep Purple spoluzakladala koncom 60. rokoch hardrock. Jedným z jej pôvodných členov bol až do roku 2002 klávesák JON LORD. Jeho hammond organ bol spolu s gitarou Ritchieho Blackmorea poznávacím znamením Deep Purple. Obaja legendárni muzikanti sa venujú sólovým projektom a zhodou okolností ich obaja čoskoro predstavia aj na Slovensku krátko po sebe.
Lord v marci privezie projekt Concerto for Group and Orchestra, v ktorom pre 40 rokmi prepojil rock s klasikou, na ktorej vyrastal.Hoci sám už vlastne klasikom je, úvodné rozpaky v našom telefonáte, ako ho vlastne oslovovať, vyriešil s typickým anglickým humorom: „Volajte ma Johnny. Nie som šľachtic, ani sa necítim ako boh."

Na Slovensko prichádzate s projektom Concerto For Group and Orchestra. Tá skladba v roku 1969 priniesla jedno z prvých spojení rocku s klasikou, ale boli na ňu rôzne reakcie. Aký k nej máte vzťah dnes?

„Vždy mi na nej veľmi záležalo. Predbehla dobu, publikum v Royal Albert Hall bolo dosť zaskočené, rovnako aj mnohí kritici. Dokonca ani v kapele nebola prijatá úplne jednohlasne. Myslím, že až po rokoch mnohým ľuďom došlo, o čo vtedy vlastne išlo. Chcel som ukázať, že dobrá hudba je jeden veľký svet, kde neexistujú žánrové rozdiely."

Pri takých spájaniach trochu hrozí riziko výchovného koncertu, nemyslíte?

„Nechcem vychovávať, som zabávač. Mojím cieľom nie je prednáška, ale príjemná hudba."

Ako bude vlastne vyzerať váš koncert v Bratislave?

„V prvej časti večera bude Concerto for Group and Orchestra, v druhej zahrám pár sólových skladieb s dvomi spevákmi, ktorí prídu so mnou. A samozrejme určite zaznie aj pár vecí od Deep Purple."

Keď ste sa po tridsiatich rokoch prvýkrát vrátili k tejto skladbe, hrali ste ju opäť s Deep Purple. S kým ju budete hrať teraz na Slovensku?

„Orchester bude z rozhlasu, skupinu poskladáme z lokálnych hudobníkov. Ešte nepoznám vašich muzikantov, s ktorými to budem robiť, ale teším sa na spoluprácu. Viete, aj keby som poznal nejaké konkrétne mená, asi by som ich nedokázal správne vysloviť, haha (pozn. podľa informácie od promotéra ide o štúdiových hudobníkov okolo bubeníka Emila Frátrika).

Vždy to tak robíte?


„Hej. Aj do Bratislavy prídem o pár dní skôr, aby sme stihli všetko naskúšať. Je to príjemné, aj preto, že cestovanie s Deep Purple bolo vyčerpávajúce. Spravidla vyzeralo podľa rovnakého scenára: vidíte letisko, potom hotel a koncertnú sálu. Teraz mám dosť času pozrieť sa aj do mesta."

Skladba Concerto for Group and Orchestra tento rok oslavuje štyridsiate výročie. Čím bude teraz iná, ako keď ste ju hrali na premiére v Londýne?

„Je to stále tá istá hudba. Základný princíp je súboj rockovej skupiny s orchestrom. Mení sa podobne ako klasika - podľa toho, akí muzikanti, sólisti a dirigent ju práve hrajú. Ja sám to hrám inak ako kedysi. Vždy sa teším na nové spracovanie, lebo je takmer vždy niečím iné ako tie doterajšie. Je to vzrušujúce počúvať, ako rôzne dokážu rôzni ľudia interpretovať."

Koncert bude v Slovenskom rozhlase, je pravda, že ste súhlasili s jeho nahrávaním?

„Ľudia z rádia sa spýtali môjho manažéra, či si to môžu nahrať do svojho archívu. Sála má vraj kvalitnú akustiku, nemám s tým žiadny problém. Naopak, som zvedavý, ako to bude znieť pri porovnaní  s predchádzajúcimi nahrávkami tejto skladby. Všetky totiž vznikli na koncertoch vrátane tej úplne prvej."

Na rozdiel od väčšiny svojich kolegov-bigbíťákov máte klasické hudobné vzdelanie. Ako ste sa vlastne dostali k inej hudbe?

„Ako dieťa som chodil do hudobnej školy, klasiku som hrával až do sedemnástich. No bavili ma aj iné veci, do Londýna som šiel študovať na divadelnú školu. Popritom som začal hrávať jazz a blues, no už všade okolo vznikali skvelé nové beatové kapely. Viete, mám rád rôznu hudbu a zo všetkého, čo sa mi páči, sa snažím niečo zobrať. Keď napríklad počúvate, čo hrám v Deep Purple, zistíte, že je tam veľa prvkov blues, rovnako ako v klasických skladbách."

V Londýne ste sa rýchlo stali vyhľadávaným muzikantom. Nie každý možno vie, že klavír v hitovke The Kinks You Really Got Me ste nahrávali práve vy.

„To bolo pomerne jednoduché, aj keď fakt je, že ma vtedy dosť ľudí obdivovalo (smiech). Hral som aj na organe v celom albume Kinks. Bol to ich debut, pokiaľ sa dobre pamätám."

Na rozdiel od kolegov Keitha Emersona alebo Ricka Wakemana, ste zostali hammond organu verný, kým oni skúšali rôzne iné nástroje. Prečo?

„Hammond som objavil cez Jimmyho Smitha. Skvelý muzikant, skvelý nástroj, ktorý považujem za jeden z najlepších na svete. Keď sme ho spolu s mojím technikom zapojili cez bedne Marshall, nabral úžasný masívny zvuk. To bol asi najdôležitejší moment môjho hudobníckeho života. Znelo to ako šelma, aj keď sa to dosť ťažko ovládalo. Nevedel som sa ho dopočúvať, každú voľnú chvíľu som za ním sedel. Dali sa s tým hrať linky, ktoré boli úplne rovnocenné sólam. V Deep Purple som vlastne robil druhú gitaru, bavilo ma mydliť spolu s Ritchiem naraz."

Od klasiky ste cez jazz a blues prešli k rocku, no už na druhom albume Deep Purple ste sa vrátili ku klasike. Rockeri začínajú uvažovať o sláčikoch až keď majú pocit, že už všetko dosiahli a klasický orchester považujú za vrchol umenia. Pritom výsledok býva väčšinou úplne opačný.

„My sme boli jednou z prvých skupín, ktorá sa o to pokúsila, ale úprimne povedané, ten nápad nebol zase až taký originálny. Začal som o ňom rozmýšľať, keď som počul album Dave Brubecka s newyorskými filharmonikmi. Bola to skladba pre jazzové kvarteto a symfonický orchester, veľmi podarený kúsok. Tak som si povedal, keď to funguje s jazzom, prečo by nemohlo aj s rockom? Naozaj verím, že muzikanti z rôznych táborov sa môžu stretnúť na jednom pódiu."

Ako ste presvedčili ostatných členov kapely, aby do tohto projektu šli? Oni nemali klasické základy a takú slabosť pre klasiku ako vy, nie?


„No, nejaký čas to trvalo a stálo ma to pár pív (smiech). Ritchie absolvoval pár hodín klasickej gitary, s notami nemal problém. Ale aj ostatní sa nakoniec celkom rýchlo chytili. Viete, v 60. rokoch sa v hudbe neriešili nejaké kalkulácie. Skoro každá skupina robila niečo iné a nebála sa experimentovať. Celé to bolo pre nás dobrodružstvo - ideme spolupracovať s veľkým orchestrom."

Prečo ste sa potom k tej skladbe vrátili až po 30 rokoch?

Po Royal Albert Hall v Londýne sme ju hrali ešte v Hollywood Bowl v Los Angeles, ale potom sme začali robiť iné vzrušujúce veci. Nápad oprášiť tú skladbu prišiel od jedného holandského muzikológa. Chcel o nej napísať diplomovú prácu, no keď chcel originálnu partitúru, zistil som, že je stratená. Tak sa rozhodol, že skladbu prepíše podľa nahrávky a aj to naozaj urobil. Ja som v nej zmenil len pár drobností. A v roku 1999 vznikol nápad zahrať ju znovu v Royal Albert Hall. Ľudia to zobrali skvele, potom sme ju s Deep Purple začali hrať na rôznych miestach. Tento rok je štyridsiate výročie, okrem vašej krajiny má čaká ešte niekoľko vystúpení."

Čítal som niekde teóriu, že ste tú partitúru od zlosti roztrhali, lebo ste s ňou neboli spokojný.

„To je vážne dobré, haha. Myslím, že som ju stratil niekde v Los Angeles. Problémy nezvyknem riešiť takýmto spôsobom. Aj z Deep Purple som odišiel po vzájomnej dohode a zostali sme dobrí priatelia. Pritom to bolo asi najťažšie rozhodnutie v mojom živote, lebo tá kapela bola môj život. Ale musel som to urobiť. Mal som pocit, vlastne ho stále mám, že ešte musím napísať množstvo vlastnej hudby."

Viete o tom, že okrem vás bude na Slovensku koncertovať aj Ritchie Blackmore a o niekoľko týždňov neskôr aj Deep Purple?

„Skvelé. Škoda, že to neuvidím."

Oliver Rehák

Článok bol uverejnený v tlačenom vydaní SME (13. 2. 2009).